Zatím si nejsem jistý, ale mám pocit, že ta návštěva, na které jsem, není návštěva, ale nový domov. Ti lidé, u kterých jsem, po mě neustále chtějí, ať se něco učím. Musím chodit na vodítku - fuuj, a ještě k tomu na něm nemůžu tahat, tak jak to mám rád, ale musím jít poslušně, aby vodítko nebylo naplé. No, naštěstí jsem dostat nový obojek, je trochu měkčí než ten, co jsem měl, takže mě až zase tak netlačí. Taky po mě pořád chtějí, ať zůstávám na místě nebo sedím a ležím. Nejhorší je to ale na tom dlouhém vodítku. Ta nová pánička mě učí přivolání, a to znamená, že když nepřijdu napoprvé, pořádně se mnou škubne, takže už jsem to vzdal a radši za ní chodím dobrovolně. To pak dostanu něco na zub:-). Nejhorší to však je, když na 
páničku třeba zavrčím nebo vycením zuby. Nemám totiž rád, když mi někdo zvedá zadní tlapky nebo mi zkouší tuk na žebrech. No, a když to teda zkusím, tak panička začne velet jako generál a dá mi takovou poslušnost, že si vždycky raději sám lehnu na lopatky. No, holt, nebudu to s ní mít lehké. Jinak to je tady fajn. Chodím pořád na procházky a aportovat tenisák. Ta slečna Kira, co s námi bydlí, taky není k zahození. Dávám jí jasně najevo, že tady budu psím pánem já a ona to respektuje. No, alespoň někdo mě tady poslouchá:-).
